Hygiena nadevše aneb jak se zrodil zubní kartáček

Je známo, že mocné starověké civilizace, Egypt, Řecko, Řím a taky Babylon, byly v mnohých ohledech velmi pokrokové. To platilo i v péči o ústní hygienu. Jak je nám známo, například Egypťané si čistili zuby pomocí tenkých větviček, které byly na jednom konci roztřepené. Díky tomu tyto ,,kartáčky‘‘ dosáhly opravdu na každou část zubu. O těchto drobných čistících větvičkách víme díky sarkofágům. V nich se totiž hygienické předměty spolu s mrtvými uchovávaly. Měly být k dispozici zemřelému, aby ho netrápil zapáchající dech. 

Víte, jak se roztřepené větvičky vyráběly? To nám zase napoví malby ze starověkého Řecka a Říma. Člověk před čištěním zubů musel klacek rozžvýkat, dokud nezměknul a nezačal se třepit. Pak teprve mohl sloužit k čištění. Tyto čistící prostředky se vyznačovaly velmi krátkou možností užívání. Zubní klacíky většinou sloužily pro týdenní čištění a následně muselo dojít k nové výrobě. Králové a nejbohatší obyvatelstvo užívali k čištění větvičky z drahých aromatických dřevin, neboť ty jim sloužily taky jako ústní deodorant. 

Nejpoužívanější žvýkací klacík nesl název Meswak, jednalo se o rostlinný kořen. Dokonale zuby nejen čistil, ale taky leštil a zbavoval ústa nepříjemného zápachu. 

Tento styl čištění využívali i Číňané, avšak pouze do doby, než byl v patnáctém století vynalezen první štětinový kartáček. Jednalo se o kus bambusové rukojeti, do které byly vsazeny štětiny z divokého sibiřského kance. Ty byly někdy nahrazovány jinou zvířecí srstí, kvůli své tvrdosti. 

Výtvor dlouho pozůstával pouze v domácím prostředí, avšak díky cestovatelům se dostal taky na území evropské. Na konci sedmnáctého století se v Evropě rozrostl problém zubních kazů. Zubní kartáček na doporučení lékařů musel vlastnit každý člověk a bylo téměř nemožné dovážet všechny čistící výtvory z Číny. V druhé polovině osmnáctého století se jistý William Addis rozhodl pro založení společnosti na výrobu ,,zubních čističů‘‘. Konstrukce kartáčku byla tvořena kostmi a do nich byly upevňovány zvířecí štětiny. Kdo neměl peníze na kartáčky z prvních továren, vyráběl si je doma sám. 

Z produkce kartáčků se stal byznys. Z Francie se kartáčky dostaly taky do USA a Japonska. Zatímco Japonci vymýšleli, jak vyrobit co nejlevnější a nejpřístupnější kartáčky pro všechny lidi, američtí obyvatelé se soustředili na moderní technologie. Dávali si za cíl vyrobit pro ústa co nejpříjemnější kartáčkové pohlazení. To se jim zlehka povedlo po třicátých letech dvacátého století, kdy byl vynalezen Carothersův nylon. Z toho se nezačaly tvořit jen punčochy, ale také čistící štětiny. Nylonové kartáčky byly považovány za vynález moderní doby. Postupně se začaly vyrábět i měkčené štětiny, které byly pro dásně konečně kamarády. Štětiny se začaly upevňovat do umělohmotných rukojetí. 

Po kroku Američanů už nebylo co vynalézat. Vlastně ještě nebyl kartáček, který by čistil zuby sám, tedy téměř sám. První kartáček na elektrický pohon přišel na trh v roce 1939 ze Švýcarska. Tento kartáček byl však velmi surový a zubům i dásním spíše škodil. Za kartáček moderní doby se dá považovat až elektrokartáček z osmdesátých let, který byl sestrojen v USA. Ten už vypadal téměř shodně s dnešními elektrickými kartáčky. 

Jakým kartáčkem si čistíte zuby vy? Využijte poradenské služby na dentální hygieně. Zkušená dentální hygienistka vám poradí, jak o zuby pečovat a jaký kartáček je pro vaše zuby nejvhodnější.